P.F. 2026
(s humorem)
Babiš, Okamura a Turek jedou v limuzíně na inspekci po Česku.
Přijdou do školy, střechou zatéká, omítka opadaná, všude zima - ředitel žádá 0,5 mil/kč na opravu - premiér mu vysvětlí, že je krize a musí se šetřit.
Druhou návštěvou je věznice - střecha perfektní, nové omítky, všude teplo, na každém pokoji televize, vyhřívaný bazén, golfové hřiště, volejbal, spousta zájmových kroužků - ptají se ředitele, zda něco nepotřebuje odpovídá že, nic, že mají vše potřebné - Babiš mu přesto dá 5 mil na vylepšení posilovny.
Sednou do limuzíny a Turek se ptá Babiše - tak to mi vysvětli, tamta škola potřebovala zjevně peníze a nic jsi nedal a ve vězení nic nechtěli, a dal jsi jim 5 mega.
Premiér se shovívavě usměje a říká "My tři už do školy chodit nebudeme" !!!
Není tam napsáno, co to stálo
K napsání dnešní úvahy, mě vede každoroční předvánoční rozjímání. Letos posílené ještě připomínkami jednoho dobrého kamaráda, podivujícího se nad tím že jedna ze sester zdravotnického zařízení kde momentálně pobývá, ukrývá v sobě nesporný pěvecký talent...a přesto se tím neživí, ale "zahrabala se" ve zdravotnictví.
Být dobrým umělcem znamená jen 10% talentu a 90% tvrdé dřiny. Ano, i já kdysi dávno, dávno slyšel tohle okřídlené úsloví. Nějakou dobu jsem tomu vůbec nevěřil, pak se tomu dokonce i smál!
I já dělal chybu mnoha začínajících, kteří si myslí že všechno (a všichni) přijde za nimi samo, bez snažení - jim přece jen stačí mít ten obrovský talent, ten sám že bude i lámat skály, bude-li třeba. A přiznejme si, mnozí zůstávají v takové póze i celoživotně, nevytvoříce sice nic, avšak přesvědčeni zcela nevývratně o tom, že kdyby se jim chtělo, tak...! Dobudou svým uměním svět.
Jenže jim se nechce.
První kroky jsou těžké. Ano. Překonat vrozenou lenost, potýkat se s překážkami, nepochopením a leckdy i závistí okolí, vytvořit něco a vzápětí zjistit že je to zralé k hození do koše; zároveň s nutkavou potřebou napsat to znovu a lépe. Děláte to roky a pomalu se zlepšujete, vybrušujete talent. Ale pořád za to nic nedostáváte, myslím finančně, musíte se živit jinak. Chodit do banální práce nebo podnikat.
Jistě, patřím vlastně k těm šťastnějším, kteří si nějakou dobu mohli na svoji uměleckou činnost vydělat a být tak nezávislí. Za cenu ústupků a četných kompromisů jsem pro přední hollywoodská studia psal a upravoval scénáře. Trvalo to 17 let, během kterých mi nešlo sociální pojištění, neboť jsem dělal (jako drtivá většina v branži) na dohody o provedení práce.
Proto - jak se mé okolí někdy podivuje - jsem poslední dobou přijímal práce jako strážný, za prakticky minimální plat. A za něj chodím několikrát na noční obchůzky, zapisuji auta a návštěvy, čipuji kontrolní body a řeším falešné poplachy. Ale mám zájem doplnit těch několik málo let (ale spíše už měsíců) do plného důchodu, neboť je rozdíl jej mít, třebaže nijak velký, a nemít.
Obecně velcí umělci končí často v chudobě, ne-li bídě a leckdy i tragicky. Sáhnu alespoň pro jeden příklad, který byste jistě nečekali: Vlastu Buriana. Má na hrobě lakonický nápis "Král komiků."
Není tam napsáno, co to stálo.
Čtěte více na
