Jdi na obsah Jdi na menu
 


Něco o mé matce

Zázraky se nedějí

 

Nad ránem se spustil déšť a já vstávám, aniž bych spal víc jak dvě hodiny. Je pošmourné sobotní ráno.
Mám to tak už několik dní, od chvíle kdy u mojí matky zjistili nevyléčitelnou nemoc a já se to dověděl. Když si uvědomím, jak neskutečně se za ten poslední rok změnila a zestárla, neměl bych tím být ani překvapen. Vlastně už celých deset let s něčím takovým podvědomě počítám - ale když přišlo k věci, vidím že na to vůbec nejsem připraven.  Enormně mi stoupla spotřeba etanolu a ve chvílích kdy nepiju, se někdy dám zcela nechlapsky do breku.
Teď už lituji každého zvýšení hlasu, každičkého křivého slova, které mi snad vůči ní kdy uniklo... Nebyl jsem asi vždy tím vzorným synem. Snad mi to všechno odpustí, mámy tohle umějí.

A to je stále naživu, nevím co to se mnou udělá až ji mít doopravdy nebudu... Jak musí být hrozné, když takto umírá člověk mladý! A jaké to asi je pro jeho rodiče si už vůbec nedovedu představit. Ona se alespoň dožila vysokého věku, jenom je mi líto že přitom musela tolik trpět bolestmi. Umírání je možná horší nežli sama smrt; a ji jakoby smrt ani nechtěla.
Inu, jak říkají věřící: Koho pánbů miluje, toho s křížkem navštěvuje.

Dům je teď tichý, velmi tichý - ale nějak nepřirozeně. Poprvé co pamatuji, vypadá opuštěně. Není to už ono ticho, když máma dříve odjela vždy na měsíc do lázní a já ten klid docela uvítal. Přijela pak nádherně osvěžená, odpočatá a těšící se opět domů.
Tohle ticho však je zlověstné. Ten dům jakoby snad tušil, že se do něj jeho dlouholetá - a vlastně celoživotní - obyvatelka už nevrátí a byl z toho moc smutný.

Vzpomínám na dobu, kdy byl ale plný obyvatel, Otec, já, máma, její dva (povedení) bratranci a k tomu jejich matka. Je pravdou, že jsme se často škorpili, možná i pro maličkosti z dnešního pohledu, dělali si naschvály. Ale dnes bych tohle docela uvítal, třeba jen na pár dní. Jenže ti tři dole, stejně jako můj otec, vymřeli už před drahnými léty; jeden po druhém. Nakonec jsem zůstal v celém domě tedy já sám. Kupodivu mě to stále překvapuje, i když coby zdaleka nejmladší jsem s tím měl počítat.

Můj vztah k otci byl odlišný. Pamatuji, že coby silný kuřák míval dávivé záchvaty kašle a já mu poslední roky říkal - ty se jednou ukašleš k smrti. Ale vlastně jakoby v žertu, alespoň já to vážně nebral. Když ale přišla jeho chvíle, skutečně to s ním takhle dopadlo, rakovina plic je svinstvo. Jenže jsem to u něj bral jako logický závěr života, výsledek toho o co si říkal. A na jeho pohřbu mi sotva zvlhly oči.
On rovněž stárnul jinak nežli matka. Když jsem jako kluk vyrůstal, byl už v létech a tedy v mých očích byl starý... A do konce života se změnil jen málo. Zato mámu pamatuji jako plnokrevnou ženskou plnou síly a optimismu, s chutí do všeho nového. Až po mrtvici před 30 lety jakoby začala stárnout. A od té doby, pomalu a jistě, přidává se jeden problém se zdravím ke druhému. Jedno omezení za druhým, kupříkladu za poslední rok - od srpna 2017 - nebyla vůbec venku, vyjma převozy do nemocničních zařízení. Zkrátka nebyla schopna sejít schody z prvního patra dolů v našem domě.

Řádky výše jsem sepsal během předchozích týdnů...tušil jsem že později už bych je ze sebe nedostal. Asi před hodinou mi volali z hospice, že mámino dobrotivé srdce, plné lásky ke světu i bližnímu, navždy utichlo.


Ne nechci aby jste mě litovali. Chtěl jsem se z toho jen vypsat a taky dát na vědomí, že se mnou asi příštích pár měsíců moc zábavy nebude.
 

14.9.2018

 

 

 

Máma je jen jedna

 

Po několik následujících dnů jsem vůbec nemohl pochopit - ano, pochopit! - jak by vůbec bylo možné aby tu nebyla... Teď jsem nejspíš za hlupáka, ale odmítal jsem věřit, že už se nikdy nevrátí. Že tu se mnou nebude. Vždyť tohle ještě nikdy neudělala! Co vůbec pamatuji, ale i co nepamatuji, po celý můj dosavadní život tu se mnou přece byla! Odjížděla sice do lázní, dříve i na horskou rekreaci, ale vždy se po nějaké době zase vrátila! I z nemocnice, když do ní před pár lety šla, ji přivezli zpátky. No a teď? Ano, byla sice v hospicu, ale zázraky se přece mohou stát, zde v Rajhradu měli už pár případů které mohli propustit z důvodu výrazného zlepšení zdravotního stavu. Stejně jsem nechal vše až doposud, v jejím pokoji tak jak to zanechala, když jej opouštěla. Třeba se do něj ještě vrátí... I kdyby ne, chodím ji navštěvovat, nejméně 2x za týden, mluvím na ni a ona mi odpovídá, plánujeme že ji vezmu některý pěkný zářijový den ven na vozíku, i když jen támhle do parku, co je vedle budovy a má tichá zákoutí s altány... Ať zase okusí trochu sluníčka, když jej po dlouhou dobu neměla. Hned jak vyléčí tu zatracenou infekci co ji trápila už v bohunické nemocnici. Ano, má četná omezení, patřící už jaksi k jejímu věku ale to není žádná tragédie, přece ani já nejsem už mladík a nezvládnu věci, co mi v patnácti vůbec nedělaly potíže. Prostě se jejímu stavu oba přizpůsobíme a pojedem dál.
Mimochodem, po vlivem toho všeho cítím, že se mění můj vztah ke stáří a starým lidem obecně, je v něm více úcty. Vím teď, že nedostali svoje roky zadarmo, leckdy museli za ně hodně vytrpět, stejně jako moje máma.

A pak, až nastanou dlouhé podzimní večery, přinesu její tři fotoalba plná starých snímků. Bude mi na ně ukazovat a vyprávět o chvílích kdy byla šťastná. Těch v životě asi moc neměla, ale nešť, ona dovedla být i za ně vděčná!
Ano, vypadá to jen jako malé radosti, pro někoho zcela samozřejmé a běžné, ale pro nás dva nabyly velké důležitosti. Vždyť každá zdánlivě drobná radost jí mohla přinést velké potěšení a zlepšení chvil které jí zbývají na tomto světě.
A tohle vše že by bylo v jeden ráz zmařeno? Copak ji už nikdy neuvidím živou, jen na pohřbu při rozloučení nad rakví...?

V pondělí jsem musel nejprve - a to hned ráno - znova do Rajhradu, převzít věci a uzavřít záležitost formálně. Musím poděkovat zdejším doktorkám, knězi i všemu personálu za příkladné starání se o mojí matku. Mluvili jsme spolu za jejího krátkého pobytu zde vícekrát mezi čtyřma očima a tak by mi jistě řekla, kdyby jí někdo ubližoval. Naopak si péči o sebe chválila.
Potom mě čekala matrika, kvůli úmrtnímu listu, který mám dostat do měsíce.
Odsud jsem jel vlakem rovnou na pohřební službu, objednat dle domluvy poslední rozloučení. Čerstvě natisklé parte jsem pak vklidu rozdělil do obálek a navečer začal roznášet po máminých známých v okolních ulicích a také svým spolužákům, kteří ji znali snad všichni, včetně těch kdo chodili do mojí třídy jen poslední 1-3 roky. Oznamoval jsem jim, že pohřeb bude ve starém stylu, jaký dnes je k vidění snad pouze ve filmech: Obřad s knězem, pak smuteční průvod za rakví vezenou vozem, dechová kapela a nakonec uložení do hrobu s rituálním házením lopatek hlíny.
Přesně jak si to máma přála...
A ty kdož nemohou přijít, jsem žádal o věnování alespoň tiché vzpomínky té kterou znali. A aby kondolence dělali pouze písemně, nevolali, špatně se mi totiž teď mluví.

Jen s příbuznými to bude nevalné. Některé jsem nenašel na starých adresách a nový kontakt na ně nemám. Mnozí také vymřeli nebo jsou tak staří, že by beztak nepřišli, bydlí i po seniorských domovech nebo jsou v léčebnách. Jako moje vzdálená teta, Židovka Lili s manželem - kde je jim konec? Nevím. Už by jim táhlo oběma na stovku. A ti ostatní? Inu, máma je už před nějakou dobou víceméně zavrhla, neboť ji dle jejích slov zklamali. Proto mi ani nezanechala jejich adresy. A u některých příbuzných účast na posledním rozloučení s ní sám odmítám! Co by asi vyvedli moji nevlastní bráchové na jejím pohřbu, když u svého vlastního otce byli jako jedna velká ostuda ?! Jeden ve výrazně modré bundě, jiný žluté kalhoty, sestřina dcera v křiklavě červené? Zkrátka oblečeni jako do cirkusu! Jak bych je mohl zvát po tomhle všem?
Vždyť kdyby přišli - pokud by vůbec přišli - byla by to jasná urážka. Urážka nejen památky mojí matky, ale i mojí osobně a urážka i ostatních (slušných) hostů smuteční slavnosti.
Nebo přízeň z otcovy strany na jižní Moravě? Co jen jsme se tam najezdili, co jsme se navozili čokolád pro jejich děcka! A oni pak - ani jeden jediný! - nepřijeli na pohřeb mého otce. Kontakt na ně jsem proto sám zahodil a obesílat je nebudu.

 

Černá se teď stane mojí favorizovanou barvou pro příští 3-6 měsíců...
 

19.9.2018

 

 

 

Život po životě

 

Naposled jsem ji viděl v bdělém stavu v ono pondělí. Projednával jsem ještě formality se sociální pracovnicí a pak šel mámu navštívit. Byla veselá, sedala si na posteli a mluvili jsme o všem možném. Třeba o plyšovém opičákovi, kterého jsem jí kdysi daroval a ona si jej velmi oblíbila. Říkala že ještě není možné abych ho přinesl k ní na pokoj. Pak přinesla sestra ovocný jogurt k svačině a máma v žertu pravila, abych už pomalu šel neboť je jí často špatně od žaludku a nechce aby 'došlo k nehodě'. Nicméně jsem se zdržel ještě chvíli, ale pak už mi to jelo a tak jsme se pro ten den rozloučili. Znovu jsem měl přijít až v sobotu, neboť jsem byl v hospicu dvakrát brzy po sobě.

Ale místo toho už v pátek před devátou ranní mi zlověstně zazvonil mobil. (Od doby, kdy je ona mimo dům, nevypínám jej ani když jdu spát. Což je jinak proti mým zvyklostem.) Na opačném konci se mi ozvala službu konající doktorka a znepokojeným hlasem mi oznámila že matčin stav se zhoršil:
"Museli jsme ji uspat a do infúze zavést opiáty... Kdy že za ní máte přijít? Víte, abyste se nelekl že teď vypadá jinak."
"Ano, jistě, děkuji že jste zavolala... Ale jsem si jist že děláte vše co je třeba. Chystám se k ní v sobotu - jsme na tom už domluveni."
"No nevím,,,a ona, nevíte jestli by si přála k sobě kněze? Byla katolička, že?"
"Vždyť pořád je," vyhrkl jsem trochu podrážděně. "Ano, kněze určitě, to by ona jistě souhlasila."
S tím jsme zavěsili.
Pár minut jsem strnule zíral do prázdna a přemítal. Pak mě to trklo...
Proboha, oni k ní volají - kněze !!!
Ale vždyť - podle toho co vím z knih - kněze volají k umírajícím přece až v jejich poslední hodince! Ne dříve. Aby jim poskytl poslední svátost, spočívající v symbolickém namazání čela a rukou liturgickým olejem (odtud poněkud nepřesný lidový název - poslední pomazání) a podání eucharistie. Což je jakási oplatka na poslední cestu.
Protože jsem teprve vstával, rychle jsem se oblékl a vydal se na cestu. Do Rajhradu to ovšem chvíli trvá. Nicméně jsem dorazil právě včas. Bylo mi sděleno, že duchovní u mámy byl a před chvílí odešel. Donesli mi židli a já usedl. Pozoroval jsem asi minutu její spící obličej a pak ji vzal zvolna za ruku. Jakoby se začala probouzet, ale po pár vteřinách upadla opět do spánku. Nechtěl jsem ji budit mermomocí.

Poučili mě, že mohu a mám na ni mluvit; i osoba v bezvědomí, spánku či přímo v kómatu zpravidla vnímá co se jí říká. To dnes již víme. Několika krátkými větami jsem tedy mámu ujistil, že ji mám rád a aby mi odpustila jestli jsem jí někdy ublížil. Záměrně jsem neříkal, že může odejít, že ji propouštím a že to zvládnu bez ní (jak se někdy doporučuje); neboť to všechno moje máma už dávno ví.
Pravil jsem to trochu zajíkavým hlasem, ale věřím že mi rozuměla. Když jsem skončil, následovala totiž dlouhá odmlka,,,máma se hluboce nadechla a pak dlouze vydechla. To ve mně vyvolalo zděšení! Snad už není konec ?! Na to jsem nebyl připraven, vůbec nevím co bych v takové chvíli dělal... Naštěstí asi po dvaceti vteřinách opět začala dýchat. Setrval jsem u jejího lůžka ještě chvíli, aniž bych řekl slova a pak teprve odešel.
Netušil jsem, že je to naposled co ji vidím živou. Přesněji: asi tušil, jen jsem si to nechtěl přiznat.

Dorazil jsem domů, stíhán podivným neklidem. Nakonec jsem po desáté večer usedl k internetu a začal nervózně surfovat. Skoro přesně v půl jedenácté mi volal opět hospic a již po vyslechnutí úvodního slova o smutné zprávě mi bylo vše jasné. Konec nastal o 15 minut dříve.
Oči jsem měl rázem zalité slzami a přestával vnímat co mi z telefonu dále doktorka říkala. Jen vím že několikrát opakovala že je nutné abych vybral pohřební službu. Nějak jsem se tedy dokázal přinutit, abych zvolil některou ze seznamu a domluvil převoz.
Pak jsem hned všeho nechal, zamknul dům a vyrazil do ulic. Bloudil jsem nočním Brnem; nikoliv bezcílně, ale navštěvoval místa, ke kterým měla bližší vztah. Školu v Kr.Poli, kam chodila, byt v Táboře kde dříve se svými rodiči bydlela, obchody kde nakupovala. Vždy když jsem ve stresu, snažím se jej rozběhat a tak unavit fyzickou schránku, abych se uklidnil a také vyčerpal, to proto abych mohl vůbec usnout. Teď navíc jsem nemohl vydržet mezi čtyřmi stěnami, které mi ji stále připomínaly. To časné sobotní ráno jsem se vrátil o půl třetí.
Po celý víkend jsem za mámu svítil dlouhými svíčkami, dokud mi vystačily a ony vystačily skoro přesně. I máma to tak dělávala a já se jí dříve kvůli tomu vysmíval. Musel jsem také o víkendu projít všechny její doklady a najít listiny, požadované úřady i pohřební službou. Málem mi na to dva dny nestačily; už proto že jsem byl po tu dobu jakoby zpomalený, pohyb mě unavoval a spal jsem nepravidelně.
Takový žal jsem ještě nezažil. Na sobě teprv vidím, jaký je rozdíl v tom kdo člověku umře. Mámu máme každý jen jednu a někdo ani to štěstí, aby měl vůbec jednu.

Jsem však spokojen, že mohla odejít nejen obklopena přátelským okolím, opatřena nejlepší možnou péčí zaměřenou k odstranění silných bolestí; ale i lidskou pozorností, díky které se mohla rozžehnat s naším světem důstojně dle křesťanských zvyklostí, jak jí bylo vlastní. A že i já jsem jí pomohl na její dlouhé cestě...
Při své nejlepší vůli bych nebyl schopen zajistit jí v domácím prostředí takovéto podmínky.

Sestry z hospicu později uvedly, že po návštěvě kněze a té mojí, se maminka jakoby zklidnila a ani srdce jí tolik nebušilo. Už se sice neprobrala, ale když vydechla naposledy, stalo se tak poklidně, bezbolestně a s jakousi úlevou ve tváři...

Její život se uzavřel, můj pokračuje. S ním pak bude i ona žít dál - v mém srdci.
A tohle je její život po životě.
 

21.9.2018

 

 

 

img_1622a.jpg

 

 

 

img_1629a.jpg

 

   

img_1631a.jpg

 

 

 

img_1646a.jpg

 

 

 

img_1664a.jpg

 

 

A zde je pár snímků z jejího pohřbu.
Byl slunečný zářijový den, snad až moc teplo na tento měsíc. Obřad se tedy konal klasicky, byl řízený knězem který měl proslov nejprve v síni, pak ještě i závěrečná slova nad hrobem, jenž před uložením rakve vysvětil. Jinak pro ty, kdo to neznají (a bude to většina): zcela v čele průvodu jdou hrobníci, kteří vedou ostatní na místo. Je následuje dechová kapela hrající 'funébrmarš' a jiné smutné melodie, potom kráčí kněz, za ním jede pomalým krokem auto (v tomto případě černý mercedes), a až nakonec jdou pozůstalí spolu se smutečními hosty. Vše proběhlo důstojně a s potřebnou pietou; nijak nevadilo že smutečních hostů nepřišlo mnoho. Inu, s příbuznými se většinou už celá léta nestýkáme, teď jej jedno v kom je chyba. Prostě je to tak.
Když se mě jeden ptal, kolik takový parádní 'funus' přijde a já mu po pravdě odpověděl, nevěřícně zakroutil hlavou a utrousil dosti nejapnou poznámku ve smyslu: "Tolik peněz a vyhodit za 1,5 hodiny? Raděj sis měl koupit něco pro sebe," myslel jsem že ho přetrhnu. Neudržel jsem se abych mu neodseknul:
"A lidskou důstojnost - tu mám jako nechat kde ??? Bylo to mámino poslední přání a já jsem vděčný osudu, že je to v mých silách a smím jí je splnit! Ona si toho v životě moc málo přála..."

Nyní mě čeká už jen pravidelná údržba rodinného hrobu a občasné položení květin, při jejím svátku, narozeninách a blížících se dušičkách. Ale to nájemci hrobových míst už sami znají.
Jinak zatím nechávám její pokoj ve stavu v jakém byl, když odešla. S vyjímkou - když něco hledám nebo občas utřu ten nejhorší prach. Přece byl to její domov a měla to tu ráda; tak aby se mohla kdykoliv do něj vrátit.