Jdi na obsah Jdi na menu
 


O změnách na této stránce se dozvíte v rubrice ´Novinky´. Bohužel nejde to zařídit aby se zobrazovala jako úvodní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

 

ÚVOD
 


V tomto článku jsem se pokusil shrnout odpovědi na nejčastější otázky, jimiž mě častují příznivci ale i odpůrci. Nazval jsem jej jednoduše:




Rozhovor s mým druhým já

 

Čím se vlastně cítíš být? Dělal jsi toho už v životě hodně...
No jistě. Pracoval jsem manuálně i duševně, jako zaměstananec i podnikatel, v pozici podřízeného i nadřízeného, u národního podniku, státní firmy i u té soukromé, tady i v zahraničí. Po této stránce mě už sotva něco může překvapit.
Ale jako první ze všeho jsem byl filmovým scénáristou; neboť jsem začal sepisovat první příběh už krátce po svých 15-tých narozeninách, v červnu 1979. Bylo to dřív, nežli jsem šel do učňáku, kam jsem musel poté, co mě vyhodil ředitel chemické průmyslovky v Brně z té "jeho" slavné školy. Nyní by všech deset oblíznuli, mít takového absolventa - v chemii je nedostatek pracovníků, malé platy a rizikový provoz a nynější ředitel už jistě také zkrotl, vždyť za těchle podmínek má i ta škola nedostatek studentů.

Proč tě tehdy vyhodili?
Strhával jsem ještě se dvěma dalšími sovětské vlajky na jednom gymnáziu. Mě sice přímo nechytli, ale prozradili mě ti komplicové. Jako vysvětlení jsem uvedl, že buď tam mají viset vlajky všech vítězných mocností ze II.světové války, anebo žádná (bylo to kolem 9.května, kdy se slavívalo vítězství nad fašismem).
To víš, hned mě zavezli na StB co sídlilo na tehdejší Leninově ulici, o facky a kopance nebyla nouze; ale fakt je, že tolik si zase dovolovat nemohli - nebylo mi totiž ještě ani 15 let.

Jaké máš pořadí hodnot?
Svobodu, zdraví a přátelství. Možná někoho udivuje, že nejmenuji zdraví na prvním místě - a to přesto že jsem s ním měl a mám potíže - ale samo o sobě je ničím. Já si vážím maximálně svobody jednotlivce, zdraví je hned za ní, neboť bez něj bysme svobodu nemohli nikdy plně užít. Strádám však nedostatkem přátel, ne známých a kamarádíčků kteří se lepí na člověka vždy když od něj něco čekají, ale když je sám přijde v nouzi žádat o pomoc, tak už jej neznají... Já zažil spoustu těžkých chvil, a tak o tomhle vím své.

Jak tě ovlivnilo prostředí v němž jsi vyrůstal? Je známo že tvými spolužáky byli Marek Pivovar, Petr Vokřál a také synové "slavných" otců: hokejisty Scheuera a básníka Rotrekla.
Ona všechna sláva polní tráva. Ale jak už to bývá, tito synové nešli ve stopách svých tátů a nic lepšího ani ze sebe nedělali, tedy lepšího nežli my ostatní. Co se týče Vokřála, býval znám jako vynikající sjezdař - ale v žácích. To je pryč, ale uznávám jeho vůli po úspěchu. Ve sportu se nedá totiž tak podvádět jako jinde, a proto si ty medaile jistě zasloužil. Po vysoké dělal generálního ředitele fy A.S.A.. Pak se krátce po odchodu z funkce stal primátorem Brna... Marek Pivovar je nyní divadelním režisérem a dramaturgem v Ostravě, prý úspěšným, já to ale nemohu posoudit neboť dělám kvalitativně jinou tvorbu. Ono film a divadlo kdysi (před 100 lety) prakticky splývalo, avšak dnes je to pochopitelně něco zcela jiného, jen si vezmi těch triků a speciálních efektů co film používá. Režisér a scénárista v divadle jsou ostatně vždy vázáni na svůj region, což jako filmař rozhodně nemám v úmyslu. Navíc jsme se my dva trochu bavili i o hercích a máme dosti odlišné názory.

Prý se ti dříve i posmívali?
To je fakt. Stejně jako je fakt - kdo se sněje naposled, ten se chechtá nejlépe. Nejvíce posměchu jsem se dočkal za některé svoje prohlášení. Ale ať si to každý přebere po svém:

1977 - „Vojna bude zrušena, protože není k ničemu.“
1978 - „Komunisti patří na kandelábry. Jsou to zločinci.“
1980 - „Svět bude sjednocen. Po pádu komunismu bude nejméně v Evropě možno cestovat bez omezení. Hranice budou jen na mapách a dopravních značkách. Postupně dojde k vymizení národních a kulturních rozdílů, světovým jazykem pro všechny se stane angličtina.“
1982 - „Československo je nefunkčním státním útvarem a bude rozděleno na samostatné Slovensko a druhý stát, jehož jméno nyní nemohu odhadnout.“
1985 - „Nevěřte Gorbačovovi. Lže!“
1989 - „Havel je hospodský mluvka, který nikdy pořádně s komunisty nezatočí.“
1991 - „Neupisujte se Harvardským fondům, jejich zakladatel Kožený je sice zdatným ekonomem, avšak také lhářem a podvodníkem. Ostatně  i obě privatizace musejí zkrachovat, neboť je řídí Klaus.“

Můžeš jen sám zhodnotit, nakolik byly mé dřívější předpovědi platné a splnily se. V pár ohledech dokonce skutečnost překonala sny: to, že bude možné na pitomou českou občanku jezdit až doslova na druhý konec světa (do Francouzské Polynésie), tak to jsem nepředpokládal ani já! Důležité ale je, že čas potvrdil správnost mého hodnotového žebříčku a nepřizpůsobil jsem se já společnosti - nýbrž společnost mně! Inu, co jí také zbývalo, když svět se točí doprava místo doleva, jak si tehdejší činovníci přestavovali. A chtěli-li do Evropy, nutně se museli začít také točit doprava, v souladu s ostatním světem - i když, přiznejme si, neradi a uvnitř nich se to pořád ještě točí doleva… Ale vnějškové přizpůsobení nastalo, alespoň že to.
Inu, na posměváčky jsou háčky. A týká se to i dnešních nejapných poznámek - že prý jsem "Jeník Svědků"! Tak za prvé, tohle čecháčkovsky zkomolené pseudojméno vypovídá hlavně o úrovni myšlení takového jedince, neboť jej nenapadlo, že kdych chtěl mít tento umělecký pseudonym, tak bych si jej sám zvolil; a za druhé, "Wittness" vznikl trochu jinak a jiný je i jeho význam v anglosaském prostředí.

A na to navazuje další otázka. Proč vůbec pseudonym a proč takto anglosasky znějící?
Opět jsem měl dva důvody. Ten první je, že moje občanské jméno má diakritiku a není svým příjmením jediné v českém prostředí - tedy riziko záměny. Druhý je taktéž triviální; a sice, že už odmala se necítím jako Čech, ale jako Američan. Žiji už dlouho americkým způsobem, nepiji pivo, nemám rád vepřo-knedlo-zelo, nechodím na fotbal ani hokej, nezajímá mě houbaření ani zahrádkaření, nemám auto ani chatu, o rodině a dětech jsem taky ani neuvažoval...

Co tě tedy baví? Ale to auto bys mít asi měl, vždyť Amerika bez aut...
Jenže jsou tam jiné poměry než v Evropě. Provoz není tak hustý, auta i benzín podstatně levnější (zvlášť v Česku jsou na tomhle zboží rabaty ve stovkách procent - proč?). Navíc mám vepsáno ve svém znamení zvěrokruhu, že budu špatným řidičem.
Ale co mě baví: cestování, fotografování, filozofie, studuji individuálně některé obory medicíny - zvláště psychiatrii, a samozřejmě ze všeho nejvíc psaní filmových scénářů!
Není od věci připomenout, jak mi v čase začátků, mnozí posměváčci říkali: „A že žádnou knihu nikdy nenapíšeš!“ Vidíte, napsal a zdaleka ne jednu. Pak když jsem jim rukopisy ukázal, kontrovali: „Napsals - ale nevydáš! Vydal! A když ti stejní viděli, jak se má první kniha vyjímá ve výkladech knihkupectví v centru Prahy, nedalo jim to aby ještě znovu neštípli: „Napsals, vydal...ale viď že v Hollywoodu neprorazíš a film nenatočíš!“ Ale to víte že natočím, vám na zlost, abyste měli komu závidět že jste sami ničeho nedosáhli. Ta vaše nepřejícnost mě pohání jako nic jiného.

Takže stále věříš i po těch letech odmítání?
No jistě. Jen si vezmi J.K.Rollingovou, ta když nabízela první díly Harryho Pottera, také ji všechna velká nakladatelství odmítla! A dnes si jen škubou vlasy, že si nechali ujít vlastní přezíravostí tak tučné sousto, a přenechali to jednomu z malých a skoro bezvýznamných konkurentů. Jistě, u filmu to nechodí jinak - prostě nabízím scénáře postupně více společnostem. Jedna mě odmítne, tak jde za druhou, třetí... Až některá takříkajíc zabere.

Dotkl ses už i té stránky obchodní, jaký poměr máš k penězům?
Není špatné je mít, ale jak jsem už uvedl, v první trojce mých životních hodnot nejsou a na žebříčku je mám až za bohatsvím zcela odlišným, totiž duchovním. Ostatně, co se týče honorářů za scénář realizovaný v Hollywoodu, je pravda že se zde točí miliony - ale jak vyřešit otázku jeho převodu do Evropy? Jedno vím určitě, žádné české bance takovou sumu nelze svěřit, dvě desítky vytunelovaných bank hovoří zcela jasně. Když to nepůjde jinak, dám celý honorář třebas i na charitu.
A kdo četl Moodyho ví, že do záhrobí si s sebou člověk stejně nevezme z fyzického světa ani tu pověstnou špínu za nehty, zato z duchovního naprosto všechno. Lituji chudáky, co se pak po smrti celá staletí musí nudit, neboť jejich celý svět byl zde na zemském povrchu ryze materiální.

To navozuje dojem, že věříš v nějakého boha...
Omyl. Jsem přesvědčený ateista. Které náboženství by ostatně mělo být "to správné"? Vždyť jenom ta hlavní jsou tři a každé má oproti druhým dvěma nějakou přednost, důvod pro který se cítí být nejlepším.
Věřím ale bezmezně v karmu, v oplácení dobra dobrem a zla zlem, aby se věci udržely v rovnováze. Ono to není vždy okamžité a jednoznačné, ale třeba takový Stalin také nezemřel přirozeně - byl zavražděn svými blízkými - třebaže po desítkách let páchání zločinů.

Odkdy jsi vlastně antikomunistou? A proč?
Od roku 1978. A proč? Od začátku vidím tuto ideologii jako lživou a nespravedlivou i teoreticky. V praxi se mé přesvědčení neustále posiluje, neboť tento režim mi nedal zhola nic: ani vzdělání, ani byt, o pocitu nějakého štěstí ani nemluvě. Naopak mi všechno už záhy vzal: zdraví, zaměstnání co by mě bavilo, svobodu. Dál už mi nebylo co vzít, takže jsem naprosto bez problémů nechodil do žádných průvodů a schůzí, nešel ani volit v r.1986 a nepřispíval na jejich chlastací akce s krycím názvem fond solidarity.

Popsal by jsi teď ve stručnosti, jak šel tvůj života běh?
Byl jednou jeden scénárista...
Ano - i tak by se dalo začít. Když má vzniknout film,nesmí při tom chybět fantazie; stejně jako v pohádkách...Ale tím také asi veškeré přirovnání končí - ostatně, posuď sám, kde končí pohádka a začíná všední realita...
Narodil jsem se v Brně roku 1964 jako jedináček.
O vyhazovu ze školy jsem už mluvil, tak jen přpomenu že v učňáku jsem naprosto nezapadl do kolektivu, ale naopak byl šikanován. Jediným zájmem ostatních byla totiž hospoda, a já měl už tehdy a mám ostatně dodnes jistou staromódní představu, totiž že člověk v 15 či 16 letech má mít přece jen jiné zájmy. Navíc celé to prostředí bylo depresívní, neudržované, všechno cenné už dávno rozkradeno a my museli dělat na strojích pamatujících Gottwalda. A neodpustím si, abych neuvedl i jméno dotyčného národního podniku - byla to První brněnská strojírna.
Po vyučení jsem dělal ještě 2 roky v Prefě - a to pod sloganem: "Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses Prefákem", takže to hovoří za všecko. Jo, vystřídal jsem toho víc, nakonec jsem skončil v útočišti všech intelektuálů, jak jinak než v kotelně.
Tam jsem zůstal až do svého odchodu za hranice v r.1989.

A jak to bylo s tvými dvěma pokusy o sebevraždu a pobyty na psychiatrii?
Tak šlo pouze o jeden nezdařený pokus, ostatní je fantazie doktorů. Koncem června '79 jsem se zúčastnil v ZŠ úklidu půdních prostor, přišel jsem tedy domů dříve a špinavý od hlavy k patě. Měli jsme tehdy nově postavenou koupelnu, tak je přirozené že jsem se chtěl ihned vykoupat. Důsledkem špatně seřízeného bojleru došlo ke tvorbě kysličníku uhelnatého během hoření plynu, což jsem nezpozoroval, neboť se jedná o plyn bez barvy a zápachu, nejedovatý ale dusivý při navázání na hemoglobin v krvi. (Pokud jde o samotný zemní plyn, jím se nelze otrávit, neboť je nejedovatý. V Brně jím byl nahrazen jedovatý svítiplyn někdy v r.1972.) Lehl jsem tedy do vany a podobně jako když člověk usíná, jsem upadl do bezvědomí, ze kterého jsem se probral někdy během převozu na ARO. Bohužel bez mého souhlasu a pod vlivem regulí někdy z 19.století jsem byl po stabilizaci stavu převezen do bohunického blázince, přestože jsem všechny upozorňoval že nešlo v tomto případě o žádný pokus o sebevraždu.
Toto nakonec, po měsíční internaci uznali i ošetřující lékaři odd.23 ve FN Bohunice a byl jsem propuštěn s povzdechem: „Co jsme u něj chtěli najít, to jsme nenašli.“
To podruhé - v lednu 1983 - šlo o to skutečně, byl jsem v mizerném rozpoložení, moje zdravotní problémy se zhoršovaly a moje doktorka (kterou si tehdy nemohl pacient zvolit) odmítala mě řádně vyšetřit a léčit, to aby nepřišla o tučné pémie(!), takže jsem to už prostě nevydržel. A tentokrát to byly už Černovice, opravdu "tvrdej" blázinec. Nu což, i odtamtud mě nakonec pustili; celkem jsem byl na psychiatrii 4x a mnohdy nebylo při vyšetření jasné, kdo z nás je tam větší blázen (to není k smíchu...).
Kromě toho mi připadá, že ještě ani dnes nemají medici na celou věc jiný náhled jako tenkrát. Já jsem ale víc filozof a tak odmítám vidět sebevraždu jako problém medicínský, ale pouze filozofický, sociologický a statistický.
Snad jedinou výhodou hospitalizací na psychiatrickém oddělení bylo, že jsem získal tzv. modrou knížku. Leč představovalo to výhodu i pro armádu, neboť jsem zcela jasně při odvodu prohlásil, že nemám sebemenší chuť připravovat pod vlajkou Varšavského paktu III.světovou válku a jestliže budu šikanován ze strany starších vojáků (jakože to tam bylo v té době pravidlem), popadnu jednoduše samopal a napálím to do nich ostrými, poslední kulku pak nechám pro sebe. Myslel jsem to zcela vážně, i dnes s odstupem potvrzuji že by to tak skutečně muselo dopadnout. Takže armáda ochránila zároveň i sebe přede mnou, nejen mě před sebou. (Kdyby se tak dobře dalo mezi lidmi dohodnout vždycky!)

Jsi pro legalizaci drog a euthanazii?
ANO pro obojí.

Vraťme se ještě k cirriculu vitae.
Tak jo. Po deseti letech,které jsem střídavě strávil sepisováním filmových scénářů, ztrácením sil a chuti do života a neustálými rozepřemi se svým otcem,fanatickým komunistou a funkcionářem jsem se konečně, po dlouhých přípravách ocitl na půdě svobodného světa.
I pro mě byl totiž rok '89 přelomový, ale nezávisle na té zfušované "Listopadové revoluci".

13.dubna - odjezd z Brna na zájezd (přes Bratislavu, Györ a Budapešť do Vídně
16.dubna - v dopoledních hodinách VSTUP na půdu svobodného světa, do Rakouska
17.dubna - vstup do uprchlického tábora v Traiskirchenu

A tam v lágru jsem pravda zažil malou nepříjemnost; setkal jsem se totiž tváří v tvář s pravým maorským lidojedem, přišedším z Nového Zélandu...Chtěl si mě dát k večeři, ale vyrušila jej přitom uklízečka. Kdo nevěří, ať si sežene noviny Wiener Kurier z té doby.
Až na tuhle malou nepříjemnost musím uznat, že celková úroveň tohoto tábora byla mnohem lepší, nežli mého někdejšího učiliště. To jen tak mimochodem.

Po téměř jednom roce v rakouském exilu, stráveném v Alpách nedaleko poutního místa Mariazell - kde jsem zažil i ty listopadové události - jsem se rozhodl dát šanci našincům, kteří tvrdili zcela přesvědčivě až do té doby, že nebýt komunistů, TAK BY...!
S představou, že všechno půjde, když každý zabere a se dvěma kufry popsaného papíru, které jsem po návratu do Brna vykopal z rafinovaného úkrytu v jistém parku, se po řešení otázky s prodejem zděděného domku a dalších soukromých záležitostí dávám do tvorby literárního scénáře filmu "Legenda zrady."
Ve druhé polovině roku 1990 sháním a kupuji obrazové, písemné i zvukové dokumenty mapující období let 68/69; tyto jsem předtím neměl šanci vůbec ani spatřit.
Koncem r.1990 je dílo v hrubých rysech hotovo.
V lednu 1991 jsem shromáždil okolo sebe skupinu amatérských filmařů - je to doba, kdy se ještě dalo věřit tomu, že skupina nadšenců, pokud jim na zdaru díla bude záležet - může ufinancovat celý projekt ze svých vlastních zdrojů. Trvám dodnes na tom, že to možné bylo! Celý projekt by, v soudobých cenách obnášel ne více než 3,000.000,- Kčs, takže když například já bych přispěl 500.000,-, potom by určitě všichni ostatní poskládali zbytek. Vezmi si, jen kolik lidí slibovalo účast - ke čtyřiceti !!!
A kdekdo měl vlastní dům,auto,chatu,úspory,atd.
Prostě - ten dá to a ten zas tohle...
Ale dopadlo to jinak.
Ne že by nemohli. Alespoň většinou. Mohli --- ale nechtěli.
Raději utíkali do (později) vytunelovaných bank a stáli fronty před (později) vykradenými investičními fondy - nu, typický malý český člověk! Věří podvodníkům, ale nevěří poctivému.
Avšak zpět.
V únoru 1991 jsem prošel ateliéry Barrandova a byl přitom ústy produkčního ředitele pana Boučka ujištěn, že Barrandov je připraven vyrobit tento film na klíč...samozřejmě ne zadarmo.
Květen 1991 - po shlédnutí filmu "Requiem pro panenku", velmi dobrého zpracování skutečného případu dospívajícího děvčete, týraného v ústavu mentálně postižených - nabízím jeho režisérovi účast v projektu. Pan Filip Renč ji však ve Filmovém klubu pasáže Adria v Praze odmítl s tím, že nechce již režírovat smutné filmy; jeden takový mu prý stačí na celý život.
Opět škoda.
Od léta 1991 se zhruba jeden rok snažím přesvědčit zástupce kulturních nadací, aby mi na film poskytly alespoň část potřebných financí...Leč můj požadavek byl vždy odmítnut - a to bez zdůvodnění.
Jen namátkou - nadace Ivana Havla, nadace Film a sociologie...
Nepomohly mi ani takové veličiny jako Vilém Prečan (ústav pro soudobé dějiny ČSAV) či Ivan Medek (Hlas Ameriky - Vídeň), třebaže by se od nich dal očekávat jistý interes - alespoň ohledně filmu o r.1968. S oběma jsem samozřejmě jednal z očí do očí, jak to mám ostatně nejradši. Věřím tomu, že jejich přímluva by měla jistou váhu a mohla by přiklonit názor předsednictva leckteré nadace ve prospěch projektu...
Leč vše marno.
Několik měsíců jsem též obcházel obchodní firmy v místě svého bydliště - přesvědčoval jsem je o výhodnosti investice, poukazujíc na nízké náklady filmu zde natočeného ve srovnání se světem...Vše marno.
Rovněž jsem oslovil bez vyjímky, všechny tehdejší bankovní ústavy. Bylo jich tehdy 17 a žádný mi půjčku neposkytnul; chtěli záruky, a ty jsem pochopitelně neměl. Inu - nezabývám se výrobou falešných drahokamů (na ty naletěla Komerční banka), ani nefalšuji doklady o nemovitostech (případ snad všech ostatních, uznaly jako záruku za poskytnuté milióny pouhá zbořeniště, mající hodnotu sotva holého pozemku).
Takže i zde se podvodník mohl jen spokojeně zachechtat a já naproti tomu utřel nos.
Léto 1992 - odjíždím do Prahy, kde jsem v průběhu jednoho roku přepracoval scénář filmu do literární podoby, která vyšla formou brožované knihy v nakladatelství, jež jsem za tímto účelem založil.
Jistý dech Prahy a historie byl potřebný k dokonalému zpracování tématu...
Srpen 1993 - vydávám "Legendu zrady" jako svou první knihu k 25-tému výročí invaze. Nabídnuta okamžitě Barrandovu, v zastoupení nového ředitele pana Marhoula. Ten ji však bez přečtení, zcela obratem vrací s tím, že se mám obrátit jinam - nejsou prý peníze...O pár měsíců později jej ale noviny usvědčují ze lži - našmelené asi 3 milióny on vzal a utíkal rovnou do Hollywoodu. Odsud však jej bez váhání vyhodili...Takovou směšnou částku (v tehdejším přepočtu asi 100.000 $, tam dá dohromady každá uklízečka.
Únor 1994 - po totálním finančním zruinování, kdy naprosto selhala knižní distribuce, kdy díky neplacení faktur, nevymahatelnosti dluhů a bezuzdnému zvyšování nájmu a jiných poplatků jsem se ocitl finančně na dně, vracím se do Brna a hledám civilní zaměstnání. Je opravdu smutné, jak nekvalifikovaní lidé se snažili cpát mezi kulturní statky, jakými knihy bezesporu jsou...Jejich nezodpovědné jednání mě velmi poškodilo; úplně přitom ignorovali fakt, že jsem dal do vydání všechny své zbývající finance!
V roce 1996 vydán druhý díl trilogie: "Člověk odjinud"
V roce 1997 vydán třetí díl trilogie: "Poslední bitva"
Mezidobí jsem pak vyplnil jednak agendou firmy - a nebyla nijak malá! Jen daňové přiznání samotné mi zabralo nejméně 2 měsíce (!!!) z každého roku - jednak přepracováváním dřívějších svých knih, za neskutečné dřiny doslova vypocených v období let 1979 - 1989. Bylo to zcela nutné, neboť svět se po r.1990 velmi rychle měnil a hrubé anachronismy i nepřesnosti, způsobené fatálním nedostatkem objektivních informací za socialismu, posunovaly takřka celé moje dílo do roviny jakéhosi piroteskního humoru.
Čas, přitom strávený se vyplatil...Udělal jsem přitom i rozsáhlé stylistické úpravy - musel jsem totiž předělávat takřka každou větu! Avšak koncem r.1998 jsem si mohl konečně vydechnout; 15 hotových příběhů novináře Pavla Vernera, spolu s 8 dalšími knihami rozličného žánru (od pohádek po horrory) spočívá připraveno v mém trezoru. Ten mimochodem ani nic jiného neobsahuje - ani zlato,ani peníze...Zloděj by se u mě v bytě nestačil asi divit, cože to schovávám jako tu nejdražší cennost - ale já vím dobře proč. Mám v tom celé desítky života. A to se cení. 23 knih a stejně tolik budoucích filmů.

Vzhledem k výše zmíněnému úplnému vyčerpání po straně financí, musel jsem přijmout banální zaměstnání, konkrétně topiče - jako za totality, kteréžto jsem vykonával po 5 roků...
Během času jsem se ale naučil anglicky alespoň písmem, takže jsem úspěšně zvládnul překlad všech tří doposud vydaných knih. Tento vyšel formou souborného svazku jako "The Breaks Trilogy" a byl v r.2002 zařazen do fondů Kongresové knihovny ve Washingtonu, D.C., po boku takových děl jako je například čistopis "Deklarace nezávislosti Československa", sepsané T.G.Masarykem apod. Dokázal jsem to přes všechna ta "moudra", co jsem musel od spousty lidí vyslechnout (a z nichž si, na základě všeho doposud protrpěného - už pranic nedělám...).

Ostatně - stačí si uvědomit,že téma r.1968 (a to je pouhá 1/23 mého díla),ačkoliv obecně známé,nikdo nebyl DOPOSUD! schopen zfilmovat.Z toho jasně vidíte,o jak náročný projekt se jedná...avšak nedávám si žádné konečné termíny.Proč? To je jednoduché; zodpovídám za tohle všechno pouze sám sobě - a nikomu jinému.Tohle jest největší výhodou umělecké nezávislosti.

Ano,celý tento proces uměleckého zrání byl taktéž poznamenáván chybami, omyly v lidech i faktech, formován postupnými zkušenostmi až do dnešní podoby. A je tragikomickým úkazem, že jsem se v jednom ohledu ocitl zase zcela na začátku...V jakém?
Inu, před r.1989 jsem neuvažoval jiným způsobem, nežli se po svém příchodu do USA snažit nabízet svou tvorbu v Hollywoodu. Jako nezávislý scénárista ovšem. Jak jinak bych to měl ale dělat ??? Na vlastní firmu jsem nemohl ani pomyslet, bez kapitálu se žádný film nedá udělat!
Po Listopadu se ukázala jiná možnost; složit kapitál z lidských zdrojů a úspor. Víme už jak to dopadlo. Jenže možnost provozovat vlastní filmovou společnost byla natolik lákavá, že jsem se pokusil o to, získat potřebný kapitál vydáváním scénářů v literární podobě, ačkoliv to nebyl prvotní záměr a už vůbec ne cíl. Hned zpočátku jsem však narazil - a nešlo ani tak o konkurenci, jako o tupost a omezenost české distribuce...Oni vezmou každou blbinku, ale moje věci odmítali. (Zjevně i tady pracuje strejčkování!). Nakonec jsem jakž takž protlačil pouhých 1.500 výtisků první knihy, což představuje 1/4 nákladu. Avšak přesvědčit dotyčné firmy o tom, že by měly včas a v pořádku platit za výtisky co prodají, se mi už tak moc nepodařilo...! Nu což, ani to je obě neuchránilo před konkursem.
Dodnes tedy nevím, kolik vlastně kusů se prodalo, ale chodil jsem půl roku po vydání ještě Prahou a ptal se knihkupců na provozní záležitosti. Všichni bez vyjímky potvrdili, že nestačí sledovat překotný vývoj na trhu a proto berou od distribuce všechno, co jim přiveze...Tak tady máte obrázek o situaci.
Po takovýchto zážitcích jsem si naprosto jasně uvědomil DŮLE®ITOST distribuce celkově - ne jenom v knihách! V celém spektru umělecké tvorby...Platném zcela samozřejmě i pro film. Víme, že například i tak propracovaný a sofistikovaný film francouzský se nemá šanci dostat do světové distribuce. Nanejvýš tak do některých vybraných evropských zemí...Stejný je i osud české kinematografie, která co do kvality stojí o notný stupeň níže.
Ale hollywoodská distribuce se dostane všude. Dokonce i do afrických, jinak zapadlých a zaostalých zemí. Díky přijatelné ceně, promyšlené reklamě a hlavně - srozumitelnosti.
Takže mi nezbývá nic více nežli v tom r.1989 - bojovat o své místo v Hollywoodu.

 

Ještě po nějaké době se vyskytly nejasnosti a dotazy, které jsem považoval za vyřešené. Pro doplnění tedy: 

Koncem měsíce dubna 2013 se se mnou zkontaktoval zase jeden s těmi pitomými českými názory. Netušil že mám dávno tyhle věci v hlavě i životě srovnané! Chtěl do mě totiž hustit, že bych neměl sedět v Brně a jestli mi prý tohle stačí? Ano, stačí mi co mám. Podle představ dotyčného bych se měl prý 'ochomýtat' v Hollywoodu a třeba jen mýt nádobí, jenom abych tam byl. Nechápu tohle myšlení. Tady mám bohaté zdroje jak duchovní, společenské, tak i materiální; tyto mi dovolují čerpat z nich co právě potřebuji, aniž bych byl odkázán na nějaké 'mytí nádobí' - navíc nejspíš jako jeden z bezprávných ilegálů v Kalifornii, jenž mi nevyhovuje už svým klimatem. Vedro jsem nikdy rád neměl!
Takže tak.

Otázky:
 
"Takže jsi odeslal svoje scénáře už na víc jak 400 adres filmových studií v USA...?
Ano. A pro představu, je to asi 1/10 všech společností, rozesetých po USA, s největší koncentrací samozřejmě ve slunné Kalifornii."
 
"A nezdá se Ti to jako boj s větrnými mlýny?"
"Já 'nebojuji' s někým ani proti někomu - nýbrž za něco. Takže žádné větrné mlýny zde nejsou."
 
"Ale přece jen - trvale se tím uživit nemůžeš - nebo ano? Na co čekáš? Proč si neuvědomíš, kde děláš chybu?"
"Tak popořadě. Živím se tím už 34 let - duchovně. Že to bude trnitá cesta, to jsem si jak-tak uvědomoval již zpočátku. Nečekám na nic, celou tu dobu - s přetržkami tvůrčích krizí a depresí - tvořím a tvořím, píšu a přepisuji, vybrušuji jedno dílo někdy i desítky let. Čekají ti, kdo dostali můj scénář poštou a ani jej nečetli. Ti mohou jen litovat. A zde bych uvedl překrásný příklad Rowlingové: Také ji nečetli, také ji ignorovali. A zanedlouho už si ve všech velkých nakladatelstvích škubali vlasy, proč ji nevydali oni, ale malé bezvýznamné, konkurenční nakladatelství. I já se jednou trefím a třeba to už dlouho nepotrvá... Takže kdo dělá chybu - já nebo oni?"
 
"Přesto; nemáš pocit že Ti život nevychází?"
"A měl bych mít ??? Prosímtě, zrekapitulujme si to ještě jednou od začátku.
Někdy ve 14ti letech jsem se napevno rozhodl, že nebudu trvale žít v socialismu. Tehdy jej představovala republika jménem ČSSR. Jevilo se tedy jedinou možností, emigrace na Západ. Ale kam? To jsem zprvu váhal a zvažoval Francii, Německo, Anglii. Trvalo mi dva tři roky, než jsem zvolil Ameriku. Velice mě oslovil tehdejší důraz na lidská práva a občanské svobody, prezentovaný Reaganem. Ten mi byl blízký i svým nesmlouvavým postojem vůči komunismu a jeho činovníkům, obzvláště těm v Kremlu.
Takže zbývalo - kdy a jak. Samozřejmě co nejdříve po dosažení zletilosti. Do toho mě začali otravovat vojáci s odvodem a nežli jsem se jich zbavil, byl rok 1985. V r.1987 jsem se poprvé sice dostal na Západ a byl připraven se už nevrátit, bral jsem však ohled na svoji těžce nemocnou matku která mě zapřísahala, abych ji alespoň zatím neopouštěl. Po těchto peripetiích, mnou nezaviněných, se mi odchod nakonec zdařil s jarem 1989. A jsem rád, že za zahájení života ve svobodném světě nevděčím nikomu - jen sobě. Nepřijít listopad, stále bych byl v něm, jenom s návštěvami by to bylo komplikované. Nicméně i to bylo možné.
Čili: když se podíváme zpět, svoji ideu jsem naplnil vrchovatě. Žiji ve svobodné zemi, už nějakou dobu je součástí demokratického Západu. Pravda, není sice právním státem (ještě doposud), nicméně oklikou přes instituce EU se dá práv občana domoci. Jezdím si kam potřebuji, dělám to co jsem odjakživa dělat chtěl. Ano, kdysi mě vyhodili z průmyslovky, ale uvědomme si, že to byl jen koníček, který jsem nahradil jinými a chemie mě už vpodstatě dávno nebaví. Tehdy jsem chtěl dělat školu hlavně z důvodu, abych nemusel stát jako blbec někde v dílně u ponku. Což jediné se nepodařilo, jenže vrátit to stejně už nejde.
Abych řekl k tomu úplně všechno, počítám dokonce s možností, že by mi to třeba nikdy nevyšlo. Nemám moc času hledat hodné strejčky v Hollywoodu. Pro ten případ už nyní hledám nástupce-dědice, který by byl zároveň mým životopiscem a postaral se jednou o vydání mých pamětí, které už nějaký ten pátek dávám dohromady. Zatím jsou to víceméně poznámky, ale mají už 300 stran..."
 
"No já nevím. Takhle jen sedíš v Brně..."
"A kde bych měl sedět - - -? V New Yorku? Ano, bývalo to město mých snů. (V Kalifornii je na mě moc tepla a slunce, tam jsem se nikdy usadit nechtěl...) Jenže nyní jsou USA totalitním policejním státem, beroucím na letištích otisky prstů a jednající i s vlastními občany jako se zločinci. Unášejí občany jiných zemí a mučí nejen na Guantanamu... A přitom; přineslo jim to snad větší bezpečí? Jak dokazuje nedávný útok na bostonský maraton, tak nikoliv! Navíc se provalilo, že Američané odposlouchávají i svoje vlastní spojence! To jasně svědčí o stihomamu, typickém pro totalitu. Tam kde jsem, mám podstatně větší práva nežli oni za oceánem.
Ano; já stále uznávám původní hodnoty, zakotvené nejen v Ústavě (notně zkažené posledními změnami), ale i v povaze nativních Američanů, kterou jsem z valné části už dávno převzal a žiji desítky let americkým způsobem života. Nicméně Amerika sama se od nich po r.2001 výrazně odklonila a mohu jen doufat, že se k nim přece jen, jednou opět vrátí.
A to sedění? Činnost scénáristy se z více než 90% sestává z něj, samozřejmě že při tom zpravidla píše."
 
"Ještě jedno - nestudoval jsi začátky Formana, Passera a Ondříčka v Americe? Nechceš si vzít příklad?"
"Silná osobnost jako já příklady nepotřebuje. Spíše je sama příkladem. A jmenovaní pánové jsou: režisér, kameraman a znovu kameraman. Jejich místo je na place a za kamerou. Moje kdekoliv kde se dá psát... Jeden může být totiž scénáristou a spisovatelem, aniž by cokoli za svého života uplatnil. Ale to ty předchozí profese nemohou; režisér musí režírovat a kameraman natáčet, jinak nejsou tím čím se nazývají.
Ještě za druhé - oni všichni vyrostli v jiné generaci, odcházeli za zcela odlišné geopolitické situace. Mimochodem; nic z toho co Passer a Ondříček udělali a já viděl, se mi nelíbí. A tohle všechno je hned několik důvodů, proč nejít jejich cestou.
Navíc, já bych asi skutečně musel v Americe přes den mýt nádobí a večer pak, ještě mokrýma rukama, klepat na dveře opuštěných studií a nabízet scénáře...
Takhle by to opravdu nešlo!"
 
Takový byl zhruba dvouhodinový rozhovor s jedním z mnoha pochybovačů, co mi nedávno volal.

 

 

 

 


 

 

 
 
 
 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA